Malá galerie osobností
Niels Bohr
Dánský atomový fyzik a tvůrce modelu atomu, který sehrál mimořádnou úlohu v rozvoji jaderné fyziky a chemie, se narodil 7.10.1885 v Kodani, zemřel tamtéž 18.11.1962.
Studoval fyziku nejprve v Kodani u Christiansena, později přešel do Cambridge k Thompsonovi a do Manchesteru k slavnému Ernestu Ruthefordovi. Po návratu do vlasti se stal profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Kodani.
V roce 1913 sjednotil Bohr Ruthefordův model atomu, podobající se jakési zmenšené sluneční soustavě, v níž Slunce je jádrem atomu a planety elektrony, s Planckovou kvantovou teorií, podle níž může atom měnit svou energii jen skokem. Nový, dynamický Bohrův model řešil důvtipně základní nesnáze vyplývající z planetárního Ruthefordova modelu, vysvětloval stabilitu atomu, čárová spektra, chemické chování atomu atd., a to i za cenu částečného opuštění klasické představy. Bohrova teorie otevřela nové oblasti zkoumání. Umožnila mimojiné i předvídat chemické vlastnosti dosud neobjevených prvků, což záhy vedlo k objevu Hafnia.
V roce 1922 získal za své výzkumy struktury atomu Nobelovu cenu za fyziku. Zůstal však nadále skromným člověkem, do Univerzitního ústavu teoretické fyziky, kde působil, dojížděl jako dříve na kole a nepřestal hrát svou oblíbenou kopanou.
Jeho ústav se stal od roku 1933 útočištěm fyziků prchajících před fašismem a nacismem. Po okupaci Dánska Německými vojsky uprchl do Švédska a do Anglie. Po válce se stal stoupencem mírového hnutí a protestoval proti zneužití poznatků atomové fyziky.
Jako jeden z prvních fyziků poznal Bohr možnosti, jež se otevřely Hahnovým objevem štěpení atomového jádra (1938) pro mírovou energetiku, ale i pro sestrojení zbraní hromadného ničení.
Poněkud nečekené jsou však Bohrovy filozofické závěry, jež odvodil z fyzikálních výzkumů, hlavně z poznání struktury atomu: dochází v nich k odmítání příčinnosti a k agnoticismu (nevíře v možnost plného poznání).
Emil Votoček
Byl českým chemikem světového jména, profesorem experimentální anorganické i organické chemie na pražské technice, jedním ze zakladatelů českého chemického názvosloví. Byl znám i jako všestraný hudebník. Narodil se 5.10.1872 v Hostinném jako syn velkoobchodníka s papírem, zemřel 10.11.1950 v Praze.
Otec poslal syna do Prahy studovat obchodní akademii, aby mohl převzít závod - Votoček však dal přednost chemii. Absolvoval pražskou techniku a po jejím ukončení odešel na 2 roky do barvířské školy v Mylhúzách, kde začal experimentálně a vědecky pracovat: výsledkem bylo dodnes známé Votočkovo činidlo, využívané v analytické chemii.
Z Mylhúz pak odešel na nějaký čas do Göttingenu, kde se soustřeďovala elita tehdejší chemie a fyziky. Zde ho profesor Tollens zasvětil do chemie cukrů, které se pak Votoček věnoval takřka celý život a za níž se mu dostalo mezinárodního uznání.
Roku 1895 se vrátil na pražskou techniku. Působil zde zprvu jako asistent, od roku 1900 jako soukromý docent a od roku 1907 jako řádný profesor experimentální chemie. Přednášel až do uzavření českých vysokých škol nacisty roku 1939.
Kromě dominantního badatelského směru chemie cukrů zasáhl E. Votoček do mnoha dalších oblastí chemie. Tak například v analytické chemii vypracoval novou methodu merkurimetrického stanovení halogenů, sestavil řadu důmyslných přístrojů atd. Nezapomenutelná je jeho zásluha o české chemické návosloví, jež vytvořil spolu s A. Sommerem - Baťkem a také prosadil. Právem je považováno za nejdokonalejší a nejdůmyslnější chemické názvosloví v národním jazyce vůbec.
Hlavními Votočkovými díly jsou: Návod ke cvičením v chemii organické (1902), Chemie organická (1922) a další.
Zvláštní pojednání by si zasloužil Emil Votoček hudebník. Na sklonku života se věnoval především hudbě a zkomponoval více než padesát skladeb, zejména komorních a písňových.
Friedrich August Kekulé
Tento německý chemik, zakladatel organické chemie cyklických sloučenin, pocházel ze starého českého šlechtického rodu, pro účast na povstání proti Ferdinandu II. vyhnaného do ciziny. Narodil se 7.9.1829 v Darmstadtu, zemřel 13.7.1896 v Bonnu.
Na střední škole se Kekulé rád zabýval geometrií a rýsováním. Otec proto rozhodl, aby studoval architekturu a roku 1848 na ni také syna na heidelberské technice zapsal. Kekulé studia zahájil, ale na radu kolegů zašel na přednášku slavného Justa von Liebiga (1803 - 1873), zakladatele zemědělské chemie a skvělého řečníka. Jím ovlivněn přešel na chemickou fakultu, kterou zakončil doktorátem.
Zprvu chtěl po Liebigove vzoru vést vlastní laboratoř a provádět pro vznikající chemický průmysl zakázkové práce. Dlouho však neunesl náklady s tím spojené a odešel do Londýna, kde v letech 1854 - 1855 pracoval u profesora Stenhause, roku 1856 se vrátil do Heidelbergu, kde získal docenturu a zahájil své práce o mocenství prvků, v nichž pokračoval také na novém působišti v belgickém Gentu.
Po četných pokusech Kekulé roku 1865 usoudil, že uhlík je čtyřmocný, že může s vodíkem vstupovat do jednoduché nebo dvojné vazby a vytvářet s ním cyklické šestiúhlé benzenové jádro.
Objev benzenového jádra nebyl zdaleka přijat jednomyslně. Mnozí významní Kekulovi kolegové se tak absurdnímu tvaru molekuly posmívali, znázorňovali ji kruhem šesti opic a nazývali ji nesmyslnou. Historie však dala za pravdu Kekulému a zajistila mu místo mezi nejzasloužilejšími chemiky všech dob.
Kekulé také jako první definoval organickou chemii jako chemii uhlíkatých sloučenin.
V dějinách chemie nalezneme historku o Kekulově snu, který mu pomohl vyřešit záhadu vazby uhlíků v benzenovém jádru: ve snu, v němž hrál jakousi úlohu učitel Liebig, se mu zjevil prsten "benzenového" tvaru a rázem bylo vše jasné jako den. Je to hezká příhoda, ale, jak pravil moudrý Louis Pasteur, "....náhoda přeje jenom duchům připravených."
Ernest Rutheford
Anglický fyzik, význačný badatel v oblasti atomistiky. Narodil se 30.8.1871 v zámožné šlechtické rodině na Novém Zélandu, zemřel 19.10.1937 v Cambridgi.
Po studiích na Novém Zélandu odjel Rutherford jako profesor teoretické fyziky roku 1896 do Cambridge, pak do kanadského Montrealu (1898 - 1907), do Manchesteru, a konečně (1919) znovu do Cambridge, kde působil až do své smrti.
Jako téměř všichni ostatní teoretičtí fyzikové té doby se zajímal Rutherford o radioaktivitu a společně s dalším Angličanem F. Soddym vyslovil roku 1903 správnou domněnku o dosud nepoznané podstatě radioaktivity: domníval se, že atomy radioaktivního prvku jsou nestálé a rozpadají se rychlostí, která je charakteristická pro každý prvek, přičemž vydávají určité množství energie a vzniká nový, jiný prvek. Tomu ovšem neodpovídal model atomu tak, jak si ho tehdy fyzika, především pod vlivem J. J. Thompsona, představovala. Bylo třeba vytvořit nový model atomu, který by odpovídal zjištěným skutečnostem.
Když v roce 1911 Rutherford bombardoval zářením α kovové fólie, zjistil existenci rozptylu α částic, nevysvětlitelnou klasickým modelem atomu. Na základě tohoto poznatku navrhl svůj model atomu, podobný planetární soustavě s kladně nabitým jádrem a obíhajícími zápornými elektrony. Tento model (ač později pozmněněný N. Bohrem) znamenal obrovský pokrok a uspokojivě vysvětlil mnohá dosud nejasná fakta. Za objevy v oblasti chemie radioaktivních látek mu byla v roce 1908 udělena Nobelova cena za chemii.
Rutherfordův génius triumfoval v roce 1919, když poprve uskutečnil umělou přeměnu chemického prvku v prvek jiný. Při ostřelování atomů dusíku částicemi α získal atomy kyslíku. Byla to první uměle vyvolaná jaderná reakce (transmutace).
Rutherford založil slavnou školu fyziků, kteří pokračovali v jeho výzkumech. Z jeho vědeckých děl jsou nejznámnější: Radioaktivní přeměny (1906) a Radioaktivní látky a záření (1912).
Humphry Davy
Byl významným chemikem, jedním ze zakladatelů elektrochemie a objevitelem několika prvků. Narodil se jako syn řezbáře 17.12.1778 v Penzance, zemřel 29.5.1829 v Ženevě.
Asi do patnácti let chodil Davy podle vlastního vyjádření dosti nerad do školy, pak přešel do učení k ranhojiči a lékárníkovi, u něhož se posléze pustil do studia chemie a pokusů. Kromě toho rád psal verše.
Roku 1798 vstoupil do nově zřízeného Lékařského pneumatického ústavu v Bristolu, kde objevil oxid dusný, vypracoval metodu jeho výroby, vyzkoušel ho sám na sobě a pro pocity, jež vyvolává ho nazval "rajský plyn". Roku 1802 odešel do nově založené londýnské Royal Institution, kde působil nejdříve jako asistent, potom jako profesor a nakonec jako její president. Konal tu přednášky s demonstracemi a pokusy, které měly nesmírný úspěch a získávaly další adepty vědy, z nichž nejslavnějším se stal Michael Faraday, jeho asistent.
Roku 1812 byl Davy za zásluhy povýšen do šlechtického stavu a bohatě se oženil. Stal se finančně nezávislým. Cestoval po Evropě a vždy s sebou vozil laboratoř, umožňující ověřit náhlé nápady pokusem.
Davy experimentoval s Voltovým článkem, díky elektrolýze izoloval a určil řadu prvků (sodík, draslík, vápník, stroncium a hořčík). Byl prvním, kdo spolehlivě určil chlór jako prvek a navrhl jeho dnešní jméno. Nalezl a studoval i četné sloučeniny chloru, například velmi výbušný chlorodusík.
Nesmírně důležitá je jeho zásluha o založení katalytické chemie - zjistil vliv platiny na vyvolání nebo urychlení některých chemických reakcí, do nichž platina sama nevstupovala.
Davy se živě zajímal i o ryze praktické problémy - navrhl například galvanické pokovování lodí, aby je uchránil před korozí, zároveň však pohrdal patentními přihláškami a své objevy podstupoval nezištně celému lidstvu.
Antoine-Laurent Lavoisier
Francouz, jeden ze zakladatelů moderní chemie. Narodil se jako syn bohatého obchodníka v Paříži 26.8.1743, zahynul pod gilotinou 8.5.1794 rovněž v Paříži.
Studoval přírodní vědy, byl velmi nadaný, již v roce 1766 jako třiadvacetiletý obdržel zlatou medaili Akademie věd za vyřešení veřejného osvětlení Paříže, o dva roky později se stal akademikem a roku 1785 ředitelem Akademie. Zasedal v komisi pro míry a váhy i v Národním shromáždění. Velká francouzká revoluce ho zastihla na vrcholu tvůrčích sil.
Důvod hrdelního rozsudku není jasný. Mohlo jím být obvinění, že se jako ředitel státních továren na ledek a střelný prach nevybíravě obohacoval, stejně jako skutečnost, že byl nájemcem královských důchodů a daní. Není ani vyloučeno, že se stal obětí přehmatu revolučního tribunálu.
Lavoisier přísně kritizoval antické učení o prvcích (živlech) - zemi, ohni, vodě a vzduchu, které byly považovány za čisté a nedělitelné. Podařilo se mu rozložit vodu na vodík a kyslík a dokázal, že ani vzduch není prvek. Rozmetal flogistonovou teorii předpokládající, že podmínkou hoření jakékoliv látky je přítomnost záhadného a hypotetického flogistonu.
Lavoisier nebyl jen chemikem, ale i fyzikem a matematikem, což velmi příznivě ovlivnilo způsob jeho experimentování a formulování závěrů. Nekladl při chemických rozborech důraz jen na kvalitu, ale i na kvantitu a jako jeden z prvních chemiků vůbec zavedl do analýzy váhy, které systematicky používal ke stanovení změn nastávajících při reakcích.